Magnoliová temnota

Městem se proháněl příjemný, teplý větřík. Obloha nebyla ani pomněnková ani černá a zrovna kvetly magnolie. Jejich lehká vůně se vznášela ve vzduchu a okvětní plátky poletovaly jako motýli. Lidé ve snaze zachytit poslední sluneční paprsky obraceli tváře k nebesům a pranic si nedělali z vlahého vánku, který jim cuchal vlasy.
Město bylo klidné a ospalé.
On tiše seděl ve svém sklepení a nešťastně sledoval plamínek svíčky.
Ona tiše seděla ve svém pokoji a bez zájmu sledovala život venku.

Na tu roční dobu byly ulice až příliš rozpálené a lidé raději postávali ve stínu. Slunce nemilosrdně žhnulo a ve vzduchu se vznášela vůně citrónové limonády. Do ticha města spokojeně pobzukávaly včely a z dálky se ozýval smích.
Město bylo ospalé a rozmrzelé z dětského křiku a všudypřítomných vos.
On hrál sám se sebou v kostky a kdyby mohl plakat, plakal by pro svou samotu.
Ona se uměle usmívala, přestože ji u krku škrtily šaty, a nabízela čajové pečivo.

Mírný vánek unášel ulicemi města pavučiny. Lidé si užívali babího léta a opájeli se zářivými barvami aster. Listí pomalu žloutlo. Děti reptaly a s chichotem si stěžovaly na domácí úkoly. Na okraji města se vánek proháněl vinicí, kde právě dozrávaly sladké hrozny.
Kdyby se město mohlo smát, spokojeně by se usmívalo.
On čekal na západ slunce.
Ona bez zájmu listovala knihou.

Městem se vznášely chumáčky sněhu a na střechy domů dopadaly první vločky. Studený vítr cuchal vlasy a mrazivý vzduch štípal do tváří. Listí už dávno pomalu opadalo a zhnědlo; pomalu zapadávalo bílou pokrývkou.
Město bylo rozmrzelé z chladu a stýskalo se mu po slunečních paprscích.
On se poprvé necítil nešťastně a klidně čekal, až přijde noc. Seděl potmě a černou tuší kreslil na podlahu slunce.
Ona si s povzdechem omotala šálu kolem pobledlého obličeje a na zkřehlé ruce natáhla rukavice.

Poslední zbytky špinavého sněhu se ztrácely ve slabých paprscíchzimního slunce. Nebýt nepříjemného větru, který pálil v očích, bylo by to příjemné počasí brzkého jara. Lidé odkládali kabáty a těšili se z prvních slunečních paprsků. Přicházelo jaro.
Město nastavovalo svou tvář stejně jako lidé a připadalo si staré.
On sledoval svůj bezútěšný odraz ve střepu zrcadla.
Ona nožem odřezávala světlé, příliš dlouhé vlasy.

Městem se proháněl příjemný, teplý větřík. Obloha nebyla ani pomněnková ani černá a zvona kvetly magnolie. Krom jejich lehké vůně se ale ve vzduchu vznášela úzkost.Lidé odvraceli tváře od slunce a zamykali se ve svých domovech. Ulice se vylidnily, a přesto jimi někdo kráčel. Jenže ti tři nebyli lidé.
Město pocítilo přítomnost inkvizice. Na boj s nimi si připadala příliš staré a unavené. vědělo, že je třeba vyslat varování a postavit se zlu. Historie dávných staletí se začala opakovat.
Řízl se o střep a zasykl bolestí. Krev barvy tuše odkapávala ze hřbetu ruky a tvořila ornament labyrintu. Filip si povzdechl. Věděl, že jednou přijdou.
Ona otevřela okno. Cítila onu úzkost a potebovala se volně nadechnout.

Město se pomalu měnilo v labyrint. Cítilo přítomnost zla a bylo si jisté, že tentokrát se do boje vydá naposledy. Před mnoha staletími už s inkvizicí bojovalo a tušilo, že tentokrát to bude mnohem těžší. Snažilo se chránit Filipa, ale oni přesto nacházeli stopu.
Filip a sebou uzavřel poslední kruh, ale sám nevěřil, že by boj s inkvizicí mohl přežít. Pokud se tedy jeho ubohá existence dala nazývat životem.
Odhodlaně si stoupla na parapet. Cítila, jak ji labyrint volá. Když její tělo rozčíslo vzduch, vítr vynesl do výše okvětní plátky magnolií. Město prubudilo ochránce.

To skutečné zlo ze starých časů se každým krokem přibližovalo k Filipovi. Město vedělo, co musí udělat, a začalo se dovolávat dávno zapomenutých bohů.
Cítil, že prolomili první kruh, slabou ochranu před světem. Už jich zbývalo jen šest. Brzy přijdou a vpustí dovnitř sluneční světlo, které přináší smrt.
Když otevřela oči, vítr šeptal její jméno. Fleur, vznášelo se mezi okvětními plátky. Něco se v ní probudilo a prolomilo bariéru vpomínek. Na světlé kůži se objevilo vybledlé tetování. Ona byla ochránce města.

Město svůj boj prohrálo. Lidem, kteří byli dost vnímaví na to slyšet tlukot jeho srdce, tuhla krev v žilách. Nad matičkou stověžatou se vznášela bouřka, která už nikdy neměla odejít. Peklo nikdy nebylo tak blízko světu živých.
Věděl o jejich krutosti a přesto doufal v rychlou smrt. Tisíckrát proklínal slunce, když křičel bolestí. Pálí a mrazí...Fleur...pomoz...bojím se smrti...
Zprudka vytřeštila oči, jejichž panenky byly růžové jako magnolie, když pocítila cizí bolest. Teď už věděla, koho má chránit. Překvapeně si uvědomila, že ví jak. Rozběhla se k srdci města.

Srdce stále ještě bilo, ale město samo vědělo, že za nějakou dobu zemře. Tak jako jiná města se stane neobyvatelným a postupně odejdou všichni, kteří přežijí rozpoutané peklo.
Filip si rukama zakrýval obličej, jako by to mohlo slunce zastavit. Tak jako každé dítě noci jej nedokázal snést. Pálilo jako oheň, mrazilo jako led. Bylo jednoduše kruté. Inkvizitoři už dávno odešli. Dál, do jiného města, zabít někoho z nich. Když se kolem rozhostila tma, na okamžik uvěřil, že je mrtvý.
Fleur přivedla bouřkové mraky a donutila slunce ustoupit. Zelektrizované, světle růžové vlasy jí poletovaly ve větru. "Musíme odejít," zašeptala a léčivým dotekem hladila Filipa po tváři.

Ulice umírajícícho města skrápěly těžké, dešťové kapky. Bylo jen otázkou času, než se objeví velký požár nebo morová rána, aby vyhnal poslední obyvatele.
Upír s květinovou vílou opouštěli město.
Za sebou nechávali magnoliovou temnotu.