Rodinej podnik

Tenhle vobchod, to byl dycinky rodinej podnik. Za všecky ty roky se nenašel jedinej, kdo by se na todle řemeslo vybod a dělal něco jinčího. Náš praprapraprapradědeček byl napůl elfí krve a dycky ho to táhlo do světa. A co zdrhnul z rodnýho města, zajímal se vo tydlencty magický serepetičky. Já na to nikdá nebyl, nějaký čáry mě můžou vlízt na záda, ale vobchod je vobchod. A tak když skápnul starej Simeon, jako bejvalej majitel, tak ten praprapraprapradědeček hnedle hrábnul po týdle příležitosti, páč ta se taky nemusela nikdá vopakovat.
To von vobchod s kouzelnejma hůlkama a křišťálovejma koulema a tak, to nejni žádnej med. A tak se do toho dal a voženil se s nějakou kartářkou, co mu prej vyvěštila, že von se s toho rodinnej podnik dovopravdy stane. Abyste rozumněli, všecky ženský z naší rodiny se vokolo těch čárů nějak motaj. Moje tři ségry, už leta všecky vdaný, pořád zíraj do těch svejch křišťálů a v kotlíkách jim místo pořádnýho žvance bublaj pořád kdejaký vodvary a utrejchy.
Vono se taky po městě vo nás vykládaly všelijaký historie, ale co ty čarodějové vovládli království, sme vážená rodina. Tudle nějaká káča z pavlače vykládala vo mý sestře, že je běhna, a dostala vod manžela takovej nážez, že se jí celá ulice směje, takže nevystrčí nos z domu a všude posílá služku.
No ale já se tady zakecávam a zdržuju vás rodinejma historiema, žejo? Jedete zdaleka, tak sem vám chtěl trošku vyložit, jak to tady u nás chodí, víte? Tak poďte dovnitř a vyberte, co hrdlo ráčí. Hůlku? Bylinky? Nebo snad vochranej amulet pro milostivou? Zrovna včera večír nám přivezli nový zboží ze severu...