Světlušky

Ten den mi došlo to, co bylo jasné už dávno. Budoucnost nemusí vždycky znamenat zachování současné situace. Většinou je to úplně jinak. Některé věci se změnily. A některé ne. Optimista řekne, že se mění k lepšímu, pesimista prohlásí, že bude hůř, a cynický melancholik se ani neobává růžových zítřků, protože stejně nejspíš žádné nepřijdou. Na mě jsou tyhle škatulky krátké, ale tak je to ostatně se vším. Já se jen bojím, že ty růžové zítřky přijdou. Nenávidím růžovou!

Hromada politických reklam. Nejde jim o nic a nejsou o ničem. Cynicky si nepřiznat, že jejich význam zůstává utajen jenom mě. A tak je to se vším.

Řada světel ve tmě, zářící oči, stínidla pouličních lamp. Mám ráda tmu, je tichá a konejšivá. Pod rouškou noci se skrývají slzy. Co jsou to vlastně slzy? Pláč přichází ve chvíli, kdy už člověk nedokáže zvládat své emoce. Smích, ale hlavně smutek. Ve tmě nejsou vidět světlušky – ty jiskry, které utíkají z očí. Utíkají pryč a berou s sebou život. ty moje dávno zmizely. Už nezbyl ani pláč, jen konec. Nálepka bláznivky se odloupne a ukáže se pravá tvář – ubohost a trapnost.

Říká se, že krysy opouštějí potápějící se loď první. Je to hloupost. Já, krysa krys, pořád ještě věřím, že tahle loď se nepotopí, i když už i kapitán nad ní zlomil hůl.

Dívám se do zrcadla, ale vidím jen suché oči, co pálí nevyplakanými slzami. Pláču až teď. Podívám se na knihovnu a dělá se mi špatně. Nedokážu se k ní přiblížit. Žiletky a prášky. Skrývá celou mou minulost.

Ty pláčeš, Salome? Skleněnky a kapky se za víčky neschovají. Ne před světem, ne před steskem, ne před nenávratnou budoucností. Čas nevyléčí všechny rány, ty hluboké zůstanou a znovu se otevírají při každé vzpomínce.

Utéct jim, utéct všemu! Ale kam? Neexistuje místo, kam se sdá utéct před vlastním svědomím. Vlastně jedno znám, ale moc, moc se ho bojím. Bojím se usednout do té loďky, mám strach z tváře převozníka. Zaživa pohřbená. Topit se v té slizké, chladné náruči smrti, když už život ztratil i ten nejposlednější a nejmenší smysl.

Říká se, že smrt je jen dlouhý spánek. Pak jsme ale mrtví, když spíme, a sny k nám připlouvají z toho druhého břehu Styx. Bdící nikdy nespatří to, co my. Ve snu možná vídáme vše. Minulost, přítomnost i budoucnost. Proč je ale každé probuzení tak bolestivé?